Austrálie 2015***

Úvodem
Cesta za protinožci byla dlouho mým snem. Je to ale země nejvzdálenější a sama o sobě není z nejlevnějších, finální podoba tedy procházela vývojem. Ještě v září loňského roku (2014) byla vize následující; letět před vánoci (čímž pošetřit dovolenou v práci) do Sydney, pár dní pobýt, půjčit auto i na nocování a po pobřeží dojet na sever. Do silvestra se vrátit zpět a zúčastnit se v Sydney nejepičtější oslavy příchodu nového roku. Po silvestru odletět zpět domů. Z časových důvodů a při sezonních cenách padnul plán vzápětí. 
Další verze se rodila během sychravého podzimu v návaznosti na různé rotace v mém osobním životě. No ještě do konce roku jsem byl za to, že spojím příjemné s užitečným, že odjedu na delší dobu. Chtěl jsem si v březnu zažádat o working holiday víza na Nový Zéland, tam si něco vydělat, částečně procestovat i tuto jistě krásnou zemi a po pár měsících zpět do Evropy právě přes Austrálii. V lednu čas běžel jako splašenej a i když realizace s „přetržením“ života v Čr, zařízení nezbytností s bytem, s prací atd. se jevila schůdná, tak vše rozlouskla jedna super akční letenka (blbé je, že se po zakoupení během měsíce objeví dalších minimálně 5 ještě lepších akčních letenek - ale tak už to chodí :-D ) a moje vrozená netrpělivost. A taky i odpor k mainstreamu, jež se bohužel z WHV na NZ postupně stal.(Potencionálních žadatelů v diskuzích na internetu i na ulici stále přibývalo a omezenost některých z nich mě až vytáčela. Nakonec prý bylo 5.3.2015 podáno 12000 žádostí z toho 1200 prošlo. Ojojoj. Good luck! ). V půlce ledna letenka Dublin-Abu Dhabi-Melbourne-Sydney a zpět v opačném směru jen z Cairns a do Mnichova byla v kapse. Vlastně spíš v emailu. Už nešlo cuknout. Čekala mě fáze příprav do které jsem se – ostatně jako vždy :-) - se zápalem pustil. Rozvrhl jsem si to takto: nakoupit přípoje, načíst původce a cestopisy, zhlédnout videa, vybrat destinace a místa zastávek, pořešit ubytko, rozpočet, mapy, potřebné vybavení atdatd. Předpokládal jsem a také se do měsíce potvrdilo, že na tuhle výpravu se vydám sám. Věřte mi to nebo ne, ale rád. Bude to řádně napresovaných 16dní a pokud chci stihnout co nejvíce (jako že chci!), tak žádné zdržování, kompromisy a braní ohledů na případného spolucestujícího tentokrát nepřichází v úvahu. A taky si potřebuji pročistit hlavu a pošetřit finance, což nejlépe udělám právě sám. Dva měsíce příprav utekly jako voda a já s většinou co šlo zařídit a s batohem v předsíni stojím na prahu dne D. I přes pár komplikací OK, je to tady!!

Den po dni

10-12/03/2015

Ráno vstávám tak nějak normálně, bez horečky. Na Florenc jedu vyzvednout kolegu z Brna, který mě bude po dobu mé nepřítomnosti suplovat v práci. Během dvou hodin máme shop předaný a s dobrým pocitem odjíždím na byt. Oběd a rozloučení s Janinou, kontrola zavazadel a polospánek na gauči. V 15:00 další předávání, tentokrát bytu Richardovi a následný odjezd na letiště. Po 16té hodině už stojím ve frontě na odbavení směr Dublin. Dobrodružství začalo.
Mezi 7 a 8 večerní přistáváme v Dublinu. Mám předem koupený lístek na bus s dopravcem AirCoach. Najít ho nebyl problém. Opodál stojí kumbál, který se oficiálně tváří jako úschovna zavazadel a tak nechávám svou 15ti kilovou krosnu za úplatek zde a s příručním zavazadlem a teple oblečen odjíždím z letiště už po tmě. Vystupuji na O'Connol street, kterou jsem zvolil jako výchozí bod pro můj 10ti kilometrový pochod nočním Dublinem. Trinity college, socha Oskara Wilda, Tesco expres (nárazově-toust a cola), katedrála St.Patricka, pivovar Guinness, Dublin Castle, City Hall, Czech INN (útulná česká hospůdka s českým pivem a českou kuchyní) a Temple Bar (pařící čtvrť, tak trochu Stodolní). Právě tady už polevuji, dávám Guinnesse a mířím zpět na O'Conoll. Po půlnoci jsme na letišti. V oddělení se žrádlem se připojuji k dalším asi 30ti čekatelům na spoj a beru za vděk odpočívadlem v podobě polstrované lavice v mekáči (haha – jíst to nejím, ale spát a čůrat tam samozřejmě můžu). Od 1 do 4 zaberu, alespoň tak. Do 6ti už na vydání krosny nějak počkám, zabavím se internetem. Ve zmíněných 6 beru zmíněnou krosnu a odcházím na zatím nezmíněný terminál 2, kde po čekování a dalších procedurách nastupuji do Etihadské A330tky a s mírným zpožděním se odlepujeme od evropské půdy.
Osmihodinový let byl díky 3 faktorům (sám na dvojsedačce, Etihad a A330) nejpohodlnější, co jsem kdy zažil. Výborně jsem se najedl (to už teď definitivně skončil můj předcházející 4 týdenní půst), vyspal se a užuž jsme přistávali v Abu Dhabi. Tady je čas tak akorát „na cigáro“. Ve Spojených Arabských Emirátech mají jednu zvláštnost. V Dubaji už jsem se s ní setkal a tady ji vidím znova - „Smoke Cube“. Třeba v Paříži mají něco obdobného, ale podstatně většího a - což je ta zvláštnost - odvětrávaného. V arabské verzi je Smoke Cube bez odsávání o rozměrech 4x2x2 metry plná 10ti kouřících lidí. Nekuřák by se tu zadusil cirka během 3 vteřin. No nic, jdu na cígo. Na odletu nabíráme dalších asi 20 minut zpoždění. Celý let budu pěkně nervózní. Takže trojsedačka v Boeingu 777, já u okna, paní u uličky. Start, záplava jídla, kniha a hry. Nuda. Jak ještě těch 10hodin vydržím? Vystýlám se polštáři, balím do deky a napůl zabírám i volné sedadlo po pravé ruce (bez bot samozřejmě). S vědomím, že u filmu se usíná lépe, pouštím do sluchátek a na obrazovku před sebou Interstellar. Z původní kulisy se po chvilce, i přes mojí hodně nedokonalou angličtinu, stává zábava na 2 hodiny. Skoro to dokoukám a usnu. Budím se cca 3 hodiny před přistáním. Zápisky, snídaně, řešení zpoždění a dosedáváme v Melbourne. Jelikož má Etihad velký vliv, jsme ujištěni, že tu hodinu na nás další spoj s Virgine Austrália z Melbourne do Sydney prostě počká. Beru zkontrolovanou krosnu, výměnou za razítko do pasu odevzdávám vyplněnou imigration card a přes skener mažu na domácí terminál hledat Melb-Syd. Znovu check-in, znovu odbavení, znovu skener (tentokrát i s krátkým pohovorem s imigračním pracovníkem typu „kdo si a co tu chceš?“ atp. Všechno ok a ještě mám 10 minut čas. Počkali, maj štětstí! V Sydney jsem za hoďku a půl, což proti předchozím letům vnímám...teda spíš to vůbec nevnímám. Ze sydneyského letiště vlakem na central, z centralu na hostel. Tam ulehám vyčerpán na vršek palandy ve čtvrtek, v krásných 23:55 NSW času. Rozhozen, po tmě, polomrtev usínám.
Abych to shrnul:
Od opuštění svého bytu v Praze v úterý 15:00 do půlnoci ze čtvrtka na pátek na hostelu v Sydney uplynulo 47 hodin reálného času. Z toho jsem 26hodin strávil ve vzduchu a takovejch 10hodin v polospánku.
Zítra se vzbudím do nového dne v Sydney a to už se konečně dostáváme k tématu tohoto příběhu :-)

13/03/2015
Jetlegem (že bych ho poprvé pocítil?), přeplněným hostelovým pokojem, podnebím nebo nervozitou? Každopádně se budím už po 4 hodinách, okolo 5té ranní. Venku je ještě tma. Pomaloučku, polehoučku si na horní palandě přerovnávám a připravuji věci na tento den, tak abych náhodou někoho neprobudil. To se nedaří. Nevadí. Jdu se mejt. Oblékám se a po šesté už vybíhám na zkušební kolečko po okolí, tak abych byl v 8 na snídani zpět. “Snídaně“ spočívá v tom, že asijský recepční (nejspíš student) vyndá, pro tipuji 50 ubytovaných převážně mládežníků, asi 5hrnků, 3 talíře, 2 misky, 2 třílitrové kanystry s mlékem, 2 balení toustového chleba, pytel vloček a kyblík marmelády. Já se najím. Jak ostatní, co ještě převážně vyspávají, to už tak nějak není moje starost. Po snídani se seznámím s papouškem Kakadu, vydám se dál přes botanickou zahradu až k opeře. Cestou prší. Tfuj, ale i tak je teplo. Majestátní operu beru letmo, ještě se uvidíme krasavice. Od opery probíhám do The Rocks k nejstaršímu zděnému domu a pak k nejstarší hospodě na kontinentu. Potom na Harbour Bridge a jeho vyhlídkový pilíř. To už si to sedá a přichází euforie. Slunce vylejzá, jdu sám po jedné z technických vymožeností posledního století, po pravé ruce mám jeden z nejfotografovanějších objektů na světě a oceán, a na straně druhé úžasné panorama města s kousky podivuhodné přírody. Miluju to.
Cestou zpět vyřizuji pár formalit. A) klíč a zámek ke skříňce na mém pokoji č.8 a za B) placení a tisk voucherů na jednotlivé již z ČR předvybrané tour u československoaustralské kanceláře G8M8 – Great Mate. Hele je osmičky. Na hostelu se sprchuji, převlékám, část věcí beru s sebou a část zamykám. Přes Chinatown a Darling Harbour dojdu až na Fishmarket. Super žrádla! Zpět dojdu druhou stranou přes Pyrmont Bridge (otáčivý most) až k sydneyskému akváriu. Hodinová prohlídka byla uklidňující a zajímavá. Hlavně žraloci, že? Už je 5, v nohách mám přes 35km a stále poprchává. Pro dnešek jsem unaven a plazím se na pokoj. Je 9 večer, před chvílí jsem se vzbudil a napsal tyhle řádky. Teď se obleču a seběhnu naproti do Din Tai Fung na Xiaolongbao (dračí koláčky – chválené snad v každém průvodci či cestopisu o Sydney). Hm, jdu. Pak zhodnotím... Za 10Aud.Pecka! Tak takový byl první den na kontinentu, takový byl pátek 13.

14/03/2015
Ráno v 8 se budím sprchou. Balím plážové zavazadlo, snídám toust s džemem a vyrážím na Circular Quay na trajekty neboli ferry. Kupuji Day Pass (což zpětně hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí) za 24$ a volím trasuProtože č.4 na Watsons Bay odplouvá v 9:25, což je za půl hodiny, jdu se pokochat, dnes již sluncem zalitou, budovou opery. První plavba ferrynou byla rychlá a díky větru velmi příjemná. 5ti kilometrová procházka po Watsons Bay, této honosné bývalé rybářské vesničce, skýtá nádherná místa a úžasná překvapení. Jedním z nich je osamocená pláž mezi útesy, kde se osvěžuji cestou tam i zpět. Další bod je maják a vyhlídka na The Gap (nejvýchodnější bod kontinentu a jak se dozvídám později od kamaráda i časté poslední místo sebevrahů - proto ta telefonní budka tam). Celé to zvládnu i s přestávkami na focení a nasávání atmosféry do 12ti nulanula. Sedím na ferryně zpět. Na CQ přebíhám na druhou loď, ta mě odveze na Manly beach. Půlhodinová plavba s dvoupatrovým trajektem pro cca 300 lidí. Zadarmo si dobíjím GoPro (Hele co tuhle službu v pražské MHD?!).
V Manly přístavu procházím přes Aldi, kde si kupuji sváču. Promenádou s typicky letní náladou procházím až na pláž s typicky letním vzezřením. Nádhera. Mezi surfaři a plavci nacházím flek na svůj piknik. Rychlá svačina a rychlá koupel v pacifiku. Teď už se po kotníky ve vlnkách přesouvám až k obzoru na konec pláže k útesům. Projdu kolem bazénu pár uličkami místního beverly hills a za dalším útesem už na mě vykukuje další ze severních pláží. Tahle je ale speciální, tam jdu. Je to Freshwaterbeach,  pláž kde v roce 1900 a něco předvedla legenda a vlastně zakladatel surfařského kumštu – Duke Kahanamoku – svou první veřejnou ukázku surfování. V nějakém videu, myslím, jsem viděl, že na pláži v surfařském klubu mají dokonce vystavené jeho prkno. Obcházím klub kolem dokola, ale jediný nalezený vchod je zamčený. Když už to chci vzdát, nahlédnu do zahrady vedle objektu a zahlédnu staršího šedivého chlápka v surfařských kraťasech. Anoo, je to Dukeův vnuk!! (kecám :-D ). Je to dlouholetý člen klubu. Ptám se na prkno. “Of course“ a už si pro mě i s klíčema běží. Ukáže mi prkno a pustí mě na balkon, ze kterého je skvělý výhled na místo, kde tenkrát na tom boardu Duke brázdil vlny před zraky nechápavých účastníků exhibice. Chlápek přidává 5ti minutový komentář. Well, mistrovké. Vydávám se zpět na Manly. Po cestě kontroluji telefon a se „sakra“ zjišťuji SMS a nepřijatý hovor. Stanley psal, že už je tam!

Stanley je týpek. Dobrej kluk z Plzně, kterého jsem poznal před pár lety v Praze. Jednoho dne se rozmyslel, že už ho Praha nebaví, pustil lukrativní flek a přes Bali se vypravil na Zéland. Ze Zélandu po pár týdnech do Sydney a přes všechny těžkosti a boje s imigrační politikou je tu už pátým rokem a podle všeho se mu daří dobře a je tu spokojený. To se vůbec nedivím. Volám mu a dáváme sraz za 15minut u plážové promenády. Cígo, 3 pivka v baru, pokec a domlouváme plán na dnešní sobotní večer.

Po půl páté ferinou opouštíme Manly se zastávkou na CQ na jedno malý. Chytáme taxi. Vystupujeme na rychlý Stanleyho pokyn u VQB (jedna z nejstarších budov v centru – nyní velkej obchoďák:( ). Z velké části byl ale exteriér i interiér zachován v původním stavu a je to i přes pár těch výloh se zbožím krásná stavba. Poblíž VQB Stanley usedá k doplnění tekutin a já se rozbíhám na hostel sprchnout a převléci na večer. Po opětovném shledání vyrážíme na vlak. A teď už jsem v rukách pana domácího. Vystupujeme na jižní periferii města ve čtvrti Rockdale. Se západem slunce upíjíme další pivo. Tentokrát na mě :-). Pokračujeme busem pár zastávek do Steak House Huricane. Tady je Stan pánem kuchyně! Obrovská restaurace (360míst) s recepcí a čekárnou (!). Jako šéfkuchař s přirozenou autoritou a výbornými vztahy se všemi členy týmu dostáváme přednostně stůl pro 2. Mezitím co se se Stanleym přijde postupně pozdravit asi celej „plac", objednáváme 2 piva (zase jiná - tasting day) a pečená žebra. Specialitu, na kterou se sem sjíždí celé město. Po ochutnání tomu rozumím. Dojíme a jdeme k baru. Zrovna u něj stojí majitel. Se Stanleym se pozdraví a se mnou podá ruku. Pak s úsměvem „stornuje“ náš účet do koše. Před reštykou máváme na zběsilého indického taxíkáře. Rychle nás nabírá a rychle vyhazuje. V bottle shopu nakoupíme něco alkoholu a přes ulici už je dům se zahradou, na níž právě probíhá oslava narozenin Stanleyho spolubydlící a zároveň majitelky domu. Je asi půl 10. Lidi všech možných národů a vyznání, ale typicky australsky free a happy se postupně scházejí. Bude to slušnej mejdan. Přesto já raději dopíjím svůj drink a zodpovědně se nechávám doprovodit na autobus. Rozloučíme se a busem a vlakem jedu zpět do města (zaplať pánbů Day pass!). Půl hodiny na to, lehce před půlnocí už jsem na rozkaleném hostelu. I tak mířím hned do postele. Zasloužený spánek. Stanleymu jsem za tenhle den velkým dlužníkem, královsky mě pohostil, postaral se o mě a předal mi do života pár svých zkušeností. Super den!

15/03/2015
V neděli 15tého vstávám v 6:10, všichni spí. Já pobaluji, čistím chrup a vyrážím do ulic hledat stanoviště k odjezdu na dnešní tour do Blue Mountains. V 7:15 odjíždíme v poloprázdném autobusu. Postupně se po pár zastávkách skoro zaplní. Se zábavnou řidičkou a průvodkyní v jedné osobě cesta příjemně utíká. První stop v cca 9:00 ve Feathderal Wildlife Parku. Klokani, koali, vombati, krokodýli, kaloni, dingové, kasuáři, papoušci, čerti, hadi – vše jak je libo. Některá zvěř je i přítulná. Po hodinové návštěvě pokračujeme v cestě. Za další hodinu další stop. Na oběd v Leuře. Fish and Chips, nějací saláti a deserti. Káva, cígo a odjezd. Tentokrát už zastavujeme v hlavní destinaci. Totiž v Katoombě. Společně s mým novým čínským přítelem rozvrhujeme trasu na tří hodinový rozchod. Vyhlídková místa do údolí, na Tři sestry (to je skalní formace nikoliv Fanánek +2), na vodopád a na závěr si dáme hodinový pochod 2km dolů a zpět. Toto je hezké klidné místo. Mraky fotek. Teď už jsme zpět v autobusu a blížíme se k Sydney. Jak bude dnešní den pokračovat a další dny probíhat se pokusím sepsat v dalších časových prodlevách... Po vystoupení z busu a rozloučení s průvodkyní a zbytkem výpravy, vyšli jsme se na stanici trajektu na řece Paramatta u olympijské vesnice z roku 2000. Na trajekt společnosti Captain Cook Cruises se nalodila spousta jednodenních turistů ze všech směrů. S čínským klučinou (jak se to jen jmenoval?) jsme se posadili na nekrytou záď lodi a sledovali pobřeží řeky a následné vplutí do přístavu. Mezitím se z ničeho nic strhnul prudký liják. Paluba se rozutekla do přístřeší. Kecáme s Hočiminem (budu mu tak říkat) a ptá se mě, zda bych ho neprovedl centrem, že tam se zatím pořádně nedostal. OK. Za to že mi byl chudák celodenní obětí kurzu angličtiny. OK.
Navrhuji vystoupit na CQ a pěšky kolem našich hostelů 2 km jižně k Central stationu. Cestou mu ukazuji pár zajímavých budov. Hočimin přikyvuje, vyptává se, fotí. Fotí mimo jiné hlavně výlohy obchodů a domy bank. Zvláštní. Divím se. Ptá se, na jaké straně řídíme a kolik že nás v té republice žije. Na pravé a 10milionů, odpovídám. Diví se on. (Podle mě si v duchu říká: 'co vole? Tolik nás je jen na našem sídlišti'). Po 30ti minutové procházce se loučíme, děkujeme si a vydáváme se každý svojí cestou. Já na hostel. Tam se převlékám, beru si cider a po 20té hodině kráčím tam, kam jsem se včera díky neplánovanému večeru nedostal.
Mířím si to nočním centrem přes Hyde park na King's cross. Na hlavní křižovatce s obřím billboardem CocaCola se vydávám bočními uličkami ve snaze najít Harry's Pie (prý nejlepší řetězec těchto místních specialit). Půl hodiny bloudím, hledám, ale nakonec nacházím. K mému údivu jde o malý stánek, takovou plechovou maringotku naproti benzínové pumpě. Vybírám Curry beef pie za 4,80,- a následně vychutnávám tento malý zázrak s pozorováním po stěně nalepených fotek se slavnými osobnostmi, jež zde také byli strávníci. Další kroky vedou o pár minut dál k Mc'Elhone stairs. Když jsem tu tak fotka, výběh, fotka, seběh. Pak už zpět pár km na hostel. Do pokoje přibelhám po půl 11. Nohy už mám samej puchejř. To se poddá. Usínám.

16/03/2015
Na poslední den v australské matce měst vstávám po sedmé hodině. Snídani už jsem si tentokrát raději koupil a po čekautu spěchám chytnout třistatřicettrojku na Bondi beach. Po peripetiích s lístkem a stání na druhé straně vozovky (na tu levou si fakt blbě zvykám), sedím konečně čtyřicet minut v autobusu, než vystupuji na Bondaaaj. Místní walk to Coogee si nemůžu, ani přes puchejře, nechat ujít. Ačkoliv podél útesů dojdu sotva do poloviny a musím se vydat zpět do city, je to opravdu výborný zážitek s překrásnou scenerií.
Po cestě pro bágl na recepci, již bývalého bydlení, se stavuji v G8M8 s vidinou tištěné letenky do Brisbane. To se ovšem nezdařilo a lehce nervózní a ve spěchu sedám na airport train. Na letišti už check-in proběhne bez problémů a 2hodinovou rezervu trávím přerovnáváním doteď pořízeného obrazového záznamu. Jen fotek je přes 500 :D Síla. Odlétáme ve 14:45 a díky překročení časového pásma přistáváme v 15:15 v Brisbane.
Vlak a cesta na Bunk Backpackers je easy. Ve 4 jsem na recepci poučen o svých právech a povinnostech. Super přístup a super ubytko. Oproti Sydney o pár levelů výše a to za ty samé peníze (20,-/noc). Sprchuju se, převleču se a jdu vstříc novému městu. Během 4 hodin absolvuji okruh večerním centrem. První zastávka je v nádherném parku Roma street. Při západu slunce si tuto zahradu plnou květin, stromů, ještěrů, ptáků a velkých hejn velkých pavouků velice užívám. Od rána jsem nekouřil. I elektronické cígo selhalo, a proto obětuji 17dolarů a s krabičkou v kapse a cígem v puse přebíhám řeku Victoriíným mostem. Jsem v Southbank, jsem opět ohromen. Obrovské ruské kolo, osvícený velký bazén s písečnou pláží, čínská zahrada, nablýskané mrakodrapy, procházka přes Kangaroo piont a Story Bridge.Těch 10km stálo za to.
V 9 jsem „doma“. Zajdu na kontrolu do místního baru. Páč lístek z recepce na welcome drink platí až zítra a jako trapák neodejdu suchej, dávám aspoň malej beer. V zázemí recepce dobíjím přístroje, dopisuji toto a už se sunu do postele. Zejtra je taky den.

17/03/2015
Ráno před 8 už se sbaleným batůžkem sestupuji 2 patra kolem prádelny, informačního pultu a recepce až do open space baru s bazénkem, což je společenské centrum a zároveň snídaňovna pro backpackery z Bunku. Podstatně lepší snídaně, i když ingredience jsou v podstatě stejné :-). To už vyrážím pár bloků směrem k centru na zastávku 445tky. Ta mě za 6,70,- doveze za koalami. V 10 vystupuji před parkem Lone Pine a za 35,- vlezného projdu branou. Říká si to rezervace, ale je to vlastně taková ZOO. Ale hodně otevřená. Prohlédnu plazy, ptáky, ptakopysky a další australské kreatury a jdu na 2 hlavní „atrakce“. První jest mazlení s koalou. Docela tovární záležitost. Za 18babek si vystojíte celý dne nekončící frontu. Paní vám šoupne na minutu koalu do náruče, udělá se fotka, máte chvilku na ňuchání a už jde další zájemce. Nicméně koala je od přírody retard a je jí tahle procedura evidentně putna. Hlavně, že dostane příděl svých eukalyptových lístečků. Navíc má k dispozici 150 náhradníků, takže nefotí furt jedna a ta samá hvězda. A taky peníze z téhle show živí je i další zvěř v rezervaci. Dávám to 2x :-) Druhá „atrakce“ jsou klokani. Obrovská louka, se stromy i se zónou kam návštěvníci nesmí, je dostatečný výběh pro odhadem 100 klokanů různých poddruhů a 2-3 emu. Ze skippyjů jsem nadšený a trávím s nimi přes 2 hodiny.

Ve 12:57 park opouštím opět autobusem, opět za vyděračských 7 dolarů. Vystupuji na Southbank, procházím kolem kola, kolem veřejných grilů a kolem veřejné pláže. Tak buď si něco ugriluji nebo si zaplavu. Marně hledám nějaký supermarket, kde bych koupil maso na gril. Až cestou k vodě objevuji takový malý krámek, beru zavděk sendvičem a postupuji na pláž. Osvěžující koupel a následně uklidňující nic nedělání. Mimochodem, vedle mě česky telefonuje žena s kočárkem středního věku. Podruhé na kontinentu slyším češtinu. Po osmnácté se pěšo po sluncem zalitém městě a obchodní třídě přesouvám na ubykaci. Sprchuji se a v baru uplatňuji welkome drink nárok. Je to něco zeleného s ledem (dnes je St.Patrick Day) a je to dobré. Lup tam s tím a šup na čínu. Čínskej stánek, který jsem si předtím vybral, ale už zavřel. No tak nic, kebab je opodál. Změny nelituji. Kebab je totiž výbornej, velkej a za 5,-. Mňam. Je 7 PM. Dneska už nic vymejšlet nebudu. Na recepci si platím za 2$ rychlou wifi na zbytek pobytu a dělám si office. Srovnávám fotky, opět dobiju přístroje, udělám rozpočet, dopíšu deník a předpokládám, že po 9 půjdu spát. Je to tak. Delfíni čekají.

18/03/2015
Den devátý byl naplánovaný na ostrově. Konkrétně Moreton island vzdáleným 75 minut nebo 60km lodí od přístavu v Brisbane. Po snídani prolétám městem už bez mapy k Roma street station. Nacházím counter 0, sedám a čekám na vyzvednutí. Hodina je pryč, ale už nasedáme v osmi lidech do minibusu. Následuje 45 minut jízdy do přístavu. Začala pěkná průtrž. Vyloženě chčije. Nicméně s dalšími asi 100 lidmi probíháme deštěm na loď. Další hodina je na lodi za sklem. Furt prší!?! Uběhly už tři hodiny a venku je pod psa. Den, na který jsem se extra těšil, začíná dosti nevalně. Seru na déšť a jdu na horní nekrytou palubu. Déšť slábne. Během poprchávání se najednou mraky rozestoupí a už je vidět i cíp ostrova. No aspoň tak. Většina osazenstva po vylodění směřuje rovnou do resortu. Nás, pár jedinců, jsme jen denními návštěvníky a vítá nás personál se jmény na cedulce. Když nevidím své příjmení, spokojím se 'Hos' a jdu k paní, jež ho drží. Mám to být skutečně já, spletli se a celý zbytek dne budu Hos. No worries.
Dostáváme vouchery, instrukce a rozcházíme se po okolí. Dávám burger, VIP lounge kávu a na půl druhý jsem na startu Safari tour. Tu si nenechám ujít. Přeci jen jsme na druhém největším písečném ostrově na světě. Starej rozvrzanej 4WD autobus s větrem ošlehaným „ozí rančerem“ a 20ti dalšími míchanými pasažéry (převážně asiati; jak jinak) nás veze k dunám. Po 20ti minutách lesem jsme na místě. (pozn. cestu lesem asiati k mému údivu velmi kvitují. tak čechů je jen 10milonů, ale aspoň víme, jak les vypadá a někteří z nás už v něm třeba i párkrát – světe div se – byli). Rozlehlá poušť s obrovskou dunou. Všichni vystupujeme a driver nám ukazuje jak na to, pokud chceme sandboardingovat. Já samozřejmě a tak se jdu převlíct. Nakonec to na tom navoskovaným kusu plavoucí podlahy chce zkusit zhruba 70% z nás. Šplháme na dunu. Postupně to v tom vedru odpadá, předbíhám a nahoře jsem s driverem mezi prvními 5ti. Asi proto, že mezi ostatními vypadám nejvíce sportovně (nemachruju, to je prostě fakt) zvolí mě jako pokusného králíka. Odhazuji věci, lehám na board a už se řítím dolů. Slušná jízda ve slušných 60km/hod. Sklízím potlesk. Tvářím se jako hrdina:-)) Juch, dám to ještě jednou (za odměnu prej můžu). A tak opět vybíhám! Některým se nedaří prkno nebo své tělo ovládnout a tak se rychle opět dostávám na řadu. Tentokrát to sesvištím i s výbavou a zapnutou gopro. Teď jsem hrdina absolutní:D. No problém, čínská bando!


Jedeme zpět do resortu. V půl 4 máme rozprch. Já mířím 3km podél pobřeží liduprázdnou pláží s tyrkysově zelenou vodou. Už je úplné azuro a slunce praží, když tu na mě vykoukne to, proč se sem trmácím. Tangalooma wrecks – vraky lodí jež tu před nějakým časem ztroskotali. Nyní je to umělý útes pro spoustu korálů a rybek. Šnorchluje se tady. Já na to bohužel čas nemám, a tak shazuji batoh a vbíhám se alespoň smočit a udělat pár fotek. Chvíli se cachtám, chvíli ležím na osušce a na půl 5 už válím po pláži zpět do centra dění.

Teď je v plánu dle materiálů krmení Kokaburras. Jsem jen já, starý pár důchodců a průvodkyně. To je sestavička, ale proč ne. Jdeme. Za bungalovy je travnatý plácek, kde už tito magičtí ptáci hladově čekají. Krmíme je masem a posloucháme výklad. Za 15 minut je po všem. Teď si jdu fakt odpočinout. Na baru celkem za 10 beru coronu a chipsy a sedám na lavičku u pláže. Probíhá západ slunce a já si v tomhle ráji, připadám jak v ráji ;-)
Lidi se postupně začínají houfovat u mola. V 7 totiž začne největší místní událost. Krmení divokých delfínů. Zvedá se příliv, vlny sílí a s nimi postupně připlouvá asi 6 delfínů. Jeden po druhém, jako by snad měli hodinky. Rančeři vysvětlí co a jak, rozdělí krmiče do řad a vydáváme se do vln s rybkou v ruce. Ačkoliv jde jen o 5ti minutovou akci, tak je to něco na co budu vzpomínat do smrti. Mít toto nádherné a divoké (né vychované v bazénu) zvíře na dosah ruky je nepopsatelný pocit.
V 8 už ti co ostrov opouští, sedí na trajektu, co nás zaveze zpět do Brisbane. Po 9 jsme na místě naložení. Skoro celé 2km na hostel mi dělá doprovod místní klučina, který se mi zeptal na Fortitude Valley. To náhodou znám, páč jsem tam přijel z letiště a je to relativně kousek od mého bydla a tak říkám of course a beru ho s sebou. Po první větě chlapec znejistí a ptá se mě, odkud jsem. Načež se vyleká a poté rozesměje. Tak já, týpek z Čech, vedu, před 15ti lety narozeného, týpka z Brisbane na vlakové nádraží v periferii “jeho“ města. Může bejt. Bavíme se dál. Tentokrát mi jeho angličtina sedla. “Jak dlouho jsi tu?“ ptá se. “Tady v Brisbane třetí den, celkově v Austrálii už týden a půl a ještě týden mě čeká“ odpovídám. “Jenom?? Tady je to minimálně na rok, to mi věř.“ Věřím, dokážu si představit po této neskutečné zemi cestovat i do konce života. Loučíme se, ukazuji mu nádraží a vydávám se k hostelu.
Cestou si v hlavě hodnotím den. Zatím byl asi opravdu nejlepší z těch, co jsem tu. Moreton Island mě uchvátil a přesto, že to byla nejdražší tour z těch 4 předplacených, tak nelituji, naopak. Za 175 se vším (+foto) to byla naprostá pecka. I místní sem jezdí na dovolené a věřte nebo ne, za týdenní pobyt se stravou a aktivitami dají v přepočtu klidně i 100 tisíc za osobu. Holt luxusní a jedinečný resort. Mě musel den stačit a stačil. Jsem plnej dojmů a po příchodu hned usínám.


19/3/2015
Dnes jsem se vzbudil v tradičních 7. Naordinoval jsem si poslední zdravotní procházku po Brisbane. Cestou procházím botanickou zahradou kolem sídla vlády, parlamentu a zpět už frčím v The Loop free busu. V 9 jsem zpět v pokoji, balím své saky paky a jdu se na recepci odhlásit. Vlakem jedu na domácí letiště. Na letišti klasický proces a zbývá i čas si rozbalit kancelář. V půl 1 se odlepíme od země. Teď je půl druhé a jsme v polovině cesty do Cairns. Čeká mě 6ti km túra přes mangrovníky a centrum Cairns, s plnou polní na zádech, až k nové noclehárně. Snad nebude ten tropický tajfun, před kterým mě včera driver varoval. Jako uvidíme no. Dodatečný zápisek – teď přelétáme nad Whitsunday islands a máme skvělý výhled na tuto krásnou krajinu s mléčnou vodou mísenou s tyrkysovou kolem malých ostrůvků. Sem bych se chtěl třeba taky někdy vydat, třeba v budoucnu.
No to jsem si dal. Moje plánovaná pěší túra z letiště byla dosti vyčerpávající. Chvílemi větrno, chvílemi slunečno, chvílemi déšť, nicméně pořád přes 30°C a strašný dusno. Driver měl pravdu, tropický cyklon! Cestu jsem se pokusil zkrátit si přes mangrové porosty, ale v tomhle počasí, s 15ti kily na zádech a v téhle lokalitě plné zvuků z močálů, kdy jsem se bál víc jak v nočním Kings crossu, jsem to vzdal. Šel jsem raději po okraji dálnice, až na místo, kde se nachází můj poslední předem bookovaný hostel. Hostel Northern Greenhouse. Na booking.com velmi chválený a 3 roky po sobě oceněný jako nejlepší v oblasti. A taky za těch 20 na noc. Zase trošku lepší. S tou špeluňkou v Sydney už se to snad ani srovnat nedá. Jsem ubytován s dvěma Němkami a asijským párem. Máme v pokoji koupelnu a balkon. Venku je velká terasa a bazén. Tady by mělo být dobře. Po ubytování jsem si cvičně proběhnul okolí. Omrknul jsem lagunu, obchůdky v centru a tour kanceláře. 2 domluvené výlety si totiž musím kvůli cyklonu přehodit na jiné termíny a tak třeba ty 2 volné nadcházející dny vykreju něčím jiným už zítra. Při slejváku dávám výborné sushi ve vedlejší ulici a v 9, až přestane pršet, přebíhám na pokoj. Jsem tu, je 10 a jdu spát.

20/3/2015
V klimatizovaném pokoji se třemi palandami se spalo fajn. Dokonce jsem ležel do 9ti. Snídaně jako všude – tousty s džemem nebo medem, cornflakes s mlékem a kafe nebo čaj. Po půl 10 jsem vyrazil do města s radikálně pozměněným programem (holt na cyklóna Nathana jsem slabej). Nejprve musím přebookovat ty 2 tour. Zděsím se z informace, že je taky dost možné, že se cyklon jen tak nepřežene a může viset nad oblastí klidně až do mého odjezdu. Nebo že zmizí, ale budou se posouvat výlety domluvené přede mnou a bude full. Po pár telefonátech se ovšem našlo východisko a oddechl jsem si. Prales v neděli a útes v pondělí. V úterý odlétám, je to na knop.Na zítřek (sobota) jsem od týpka (každé oko jiná barva) dostal 2 možnosti k výběru. Zvažoval jsem zvažoval, ale nechci překročit rozpočet, takže bude flákání i dnes i zítra. Doporučil mi tedy ve městě Rusty market (ovoce a hipies věcičky) a „Shop centrum“. Rusty OK – hodně pestrý trh. Shop centrum? - prostě Arkády Pankrác. Vypadám snad jak Američan, že bych chtěl volný den strávit v obchoďáku? Pryč odsud. Tak jdu k laguně, mraky odplouvají a je opět přes 30°C. Cestou čumím po dárcích pro sebe i pro bližné a v jednom z obchůdků vrátím adaptér, co jsem včera koupil. (Přes noc jsem vše plně nabil a teď s výmluvou, že nepasuje s 'díky pěkně' vracím. Není to úplně košer, ale ani to není trestné ;-). No worries). Ještě navštívím 2 galerie u promenády. Obě jsou z důvodu nějakého svátku celý březen free. Moje štěstí. Aboriginská kultura soudobá i minulá je krásná, ale fotit se nesmí. Vaše smůla.
Po poledni už ležím u laguny na velké travnatopísečné pláži. Jen se zchladím a najdu místo ve stínu mezi tou spoustou lidí. I tak se zpražím a před třetí odcházím vyčilovat k bazénu na hostel. S těžce vyhledaným zámkem za 5,- odkládám vše cenné do skříňky, zamykám a vykračuji zpět mezi tu turistickou verbeš. V bottle shopu kupuji XXXX pivo a opět si směřuji k laguně lehnout. Proflákanej den. Je 5 a čeká mě domluvená rezervace v Orche restaurant. Na hostelu ze sebe dělám skoro po dvou týdnech člověka a téměř i navoněn už po 18té usedám u stolu na zahrádce restaurace. Vybírám aussie tasting plater – limetkový losos, uzený krokodýl, carpaccio z emu a klokaní terina s kakadu plum. Za těch 25$ jsou to miniporcičky, ale se sklenkou kabernetu ze západní Austrálie velká lahoda. Cestou z, míjím noční trhy. I přes všechnu snahu nechat suvenýry na zítra, podléhám a nakupuji většinu ze seznamu, jenž jsem si přes den v hlavě vytvořil. No aspoň zítra o starost méně. V 9 usedám k bazénu tradičně s cígem, wifi a zápisníkem. Teď už je 10 a dopisuji. I blok! Zítra musím koupit novej, větší. Dobrou noc.
V pokoji se změnila sestava. 2 Japonci odešli a další 2 Němky přišly. Takže je plno, 4 Němky na 2 palandách a já + (pozor,překvapení!) ještě jedna Japonka, která se tu asi jen schovává pod dekou. Ty 2 dny jsem si jí vůbec nevšimnul.

21/3/2015
Dnešní den byl docela nudnej. Alespoň se mi tak zdál po všech těch předchozích. Ráno budík v 8 ignoruji a spím dál. Vstávám až v 9 skoro poslední z pokoje. Japonka pod dekou spí samozřejmě dál. Po snídani (tousty-jasný) bazén, po bazénu usínám na lehátku. Po půlhodinovém šlofíku dalších půl hodiny pozoruji zvláštní rezavé mravence se zelenými zadečky, jak si něco staví. Mají neuvěřitelně propracovaný systém práce i komunikace. Nějak se dorozumívají dotyky a pohyby tykadel...no to je na dýl. Dneska od 11 je na horní terase palačinkový den, půjdu alespoň omrknout průběh. Veselý recepční s kuchařskou čepicí smaží jednu placku za druhou a asi 15 strávníků vypadá značně spokojeně. Tak si taky 3 dávám. Do 1 spím na gauči. Pak se dokopu převlíct a jdu do města dokoupit dárky a blok.
Po 15té hodině, po cestě odnikud nikam, narazím na restauraci Outback Jack. Na tabuli mají „crocodile burger“. Wow, neváhám. Dávám si ho s hranolkami, BBQ omáčkou a pintou studeného piva. Je to za 25, což není málo, ale dnes už jiný výdaj asi nehrozí. Pomlaskávám si a na protější straně mi do toho řve plná koruna stromu kaloňů. Fly fox!
Do hostelu si nesu zakoupený blok, do kterého asi 2 hodiny přepisuju ten menší, starší už popsanej a zápisky všude možně po telefonu, po mapách a po letácích. V 6 už zase nevím co roupama. Seberu se a vykračuji k laguně (kam taky jinam v Cairns). Kdo ví co mě tam třeba čeká. Je sobota. I teď večer přes 30 stupnů. Všude pořád samý lidi, trhy, pouliční umělci atd. Prostě klasické letní turistické středisko. Až na ty hejna barevných papoušků (to už tak klasický není, na ty všichni čumíme jak z jara). Podél laguny je asi pět struktur s veřejnými grily, u kterých se dobře baví skupinky různých národů. Hele já to taky votestuju (a třeba s tím pak začnu v Čr podnikat). Zajdu do supermarketu pro ingredience. 8 klokaních párků, menší bochník chleba, hořčice, alobalové misky a 1 pivo v plechu. Za 15 mám co grilovat a co jíst do konce pobytu. Obsluha grilu je easy a do půl hodiny mám 1/3 opečenou i snězenou. Jako dobrý, ale spišský jsou spišský :-) Dneska jsem jedl 4x a z toho se 2x přežral. Bylo mi líp v půstu a asi u něj zůstanu natrvalo. Teď jsem na bazénu a lelkuju. Tohle fakt není nic pro mě, jsem akční typ. No na druhou stranu jsem alespoň nabral sil a jsem maximálně natěšen na závěrečné 2dny v cairnském okolí. Podám hlášení.

22/3/2015
Nedělní den je konečně vyhrazen velkému dobrodružství. Už na 7 nasedám s batohem, plavkami, gopročkem (zjišťuji, že vybitým :-/ ) do terénního mikrobusu společnosti Billy Tea safari. Uvnitř sedí starší pár z Tennessee, pár středního věku s osmi a deseti letými klučiny z Phoenixu. O blok dál před hotelem nabíráme nejstarší pár korejců a v Palm Cove poslední spolucestující, mladou kambodžanku a týpka ze Sydney (pardon dle jeho slov nikoliv ze Sydney, ale z Bondi). Po kratší zastávce na pumpě v Mosmanu a další půl hodině cesty zastavujeme u převozu na řece Daintree river. 3 mikrobusy se vlezou na jednu loďku a během hodinové plavby se snažíme objevit krokodýli na břehu. Smůla.
Mikrobusem pak pokračujeme v naší 10ti členné sestavě do nitra nejstaršího deštného pralesa na světě. V tomto národním parku podnikáme asi 30ti minutovou minitour a snažíme se zahlédnout Kasuáry. Smůla č. 2. Oba dva predátory nám alespoň částečně nahrazují zde žijící dragoni - ne nepodobní leguánům a nedotčená flóra tropického pralesa. Celkem vidíme postupně 4 kousky ještěrů a hodně druhů stromů a rostlin, které nejsou nikde jinde na světě. Popojíždíme klikatou silnicí k dřevěnému srubu uprostřed pralesa, kde je pro nás připraveno občerstvení a steak se zeleninou. Zatímco průvodce steaky opéká, my míříme do minizoo. Majitel tu chová pár klokanů a papouchů. Jsou krotcí a kamarádští.
Najíme se a připojujeme se k druhé posádce od Billy tea. Po pobřežní cestě se zastávkou na vyhlídce Alexandra Lookout nás opět zastavuje řeka. Průvodci poberou pár krámů a vedou nás do lesa proti proudu říčky až ke křišťálově průzračné, 3 metry hluboké tůni. Kdo chce, bere zavděk koupelí mezi tím, co se připravuje ovoce a čaj vařený z té tůně, ve které teď samozřejmě plavu. Schneme a pojídáme různé druhy exotického ovoce. 'Bacha ani pecky a slupky nesmí na zem, narušili bysme ekosystém!' To říkaj teď, když jsem se při převlékání do plavek o kus dál vyčůral do křoví?! No to se snad za narušení nepočítá. Ovoce i čaj jsou výborné. Bodlo to.
Sjedeme serpentýnami na Cape Tribulation beach (Mys odpuštění). Dostáváme rozchod. Speciálně mě říká průvodce: „Hey, czech Dejvid, 30minut, yes?, 30minut“. Pohoda. Odděluji se od skupiny a kráčím přesně na druhou stranu. Obcházím pláž po útesech. Setkávám se s domorodci z kmene Kuku Yalanji. Sbírají ústřice mezi kameny. Jejich pozorování mi zabere zřejmě víc času, než jsem myslel a i s cestou přes vyhlídku překračuji stanovený limit k návratu. Pošlou pro mě pana „Ajem Bondaj býč“, ten má štěstí, že už jsem skoro u parkoviště a tak můžeme nasedat a odjet. Ještě zastavujeme na domácí zmrzlině z farmy a pak u nějaké rodinky uprostřed pole s cukrovou třtinou. Po postupném rozvozu párečků a při západu slunce kolem 7 večerní zastavujeme i u mého hostelu. Czech men se loučí.
V hostelu jen odhazuji věci a jdu si sednout do parku naproti. Jen tak sedím, kouřím a přemýšlím. Pozoruji partu Aboriginců, říkám si v duchu, že oni jsou tu vlastně doma a přitom jsou tak zbídačený, zatím co turisti a bílé tváře jsou tu jen na návštěvě a ne déle jak 200let. Dávám jim pár cigaret a poslední dolarovou minci. Na proti parku chodí davy do McDonaldu na večeři nebo co. (Přijde mi to uhozené kdekoliv ve světě, ale tady kde je největší výběr mezinárodní kuchyně na světě a v každé ulici aspoň 3 typy restaurací nebo bufetů je to obzvlášť trapné a na hlavu). Vzpomenu si na dnešního dědu z Tennessee a jeho pseudohrdinské vystupování, na namachrované Němky v pokoji, na rozmazlené a uřvané smrady rodiny z Phoenixu, kteří odlepili oči od Ipadu a jinejch ajkravin jen na druhý pokyn rodičů a se znuděným obličejem se rozhlédli, kde to vlastně jsou a je mi z toho trošku smutno. Taková holt už je ale asi doba. Já si to žiju po svým a domorodcům, těm opravdovým domácím, vzdávám hold a rozumím tomu, jak to mají těžké smířit se s tou velkou změnou v jejich prostředí. Tak je čtvrt na jedenáct a jdu na kutě.

23/3/2015
Jeden z nejlepších dnů australského povyražení. A den, na který se nezapomíná. Ale nepředbíhejme. Začal tedy zvláštně. Z divně ošklivého snu jsem se vzbudil před budíkem po 6té ranní. Měl jsem čas, ale i tak jsem vystoupal do patra na snídaňové menu. Tousty, tousty! Tolik toustů s džemem jsem nesnědl za celý svůj život dohromady, jako teď tady za těch 14dní. Po 7 se pomalu sunu do přístavu na check-in na Passion Paradise. Pak pár metrů na katamarán a po osmé odrážíme od břehu. Na lodi je asi 40lidí většinou ve věku 20-30let. Při bezpečnostních a jiných pokynech je legrace. Lektor potápění je srandista a baví. Tak například říká: “Je tu někdo z Anglie?“ Pár rukou se zvedne. Pokračuje: “To žlutý nahoře je slunce, dokáže potrápit vaši jemnou kůži a tady obzvlášť. Proto se namažte hned teď. Za prvé to bude zavčasu pro vaši pokožku a za druhé se to vstřebá, než půjdeme do vody. Ryby by vás chtěli olizovat a to je nepřípustné. Stejně jako pro vás je zakázané ochutnávat korály.“ Ha. Půlka zaleze do podpalubí a půlka se sluní nahoře. Hodinu plujeme k Michaelmas Cay. Potápníci se potápějí, šnorchlaři šnorchlují. Máme asi tak hodinu a půl. Podle všeho je to ale zatím jen naše zkouška na nečisto. To je mi jasné až po druhé lokalitě. Nyní si velmi užívám tuto (ač slabší). Využívám většinu času, ponořuji se, vynořuji se, fotím. Korály, ryby, sebe i ostatní. Pozoruji vše pod hladinou s nadšením. Postupně se všichni šplháme zpět na palubu lodi, jsme přepočítáni a odplouváme dál. Od 12:00 do 13:00 je opravdu výtečný bufetový oběd. Nakládám si mix - krevety, rozbíf, těstoviny, jahody...žijeme jenom jednou :-)
Už se spouští kotvy. Dechberoucí scenérie. Písečný ostrůvek plný ptáků, průzračný oceán s barevnými korály a rybkami viditelnými už z paluby. Jsme tu jen my, slunce a oceánský život v plné své kráse. Někteří se nechávají odvézt člunem na ostrůvek na pláž. Potápníci se potápějí. Nás asi 10 šnorchlerů lezeme do vody a dostáváme přísné instrukce. Nešlapat na korály, nedotýkat se jich! Tentokrát jsou totiž opravdu na dosah ruky v rozmezí půl až tří metrů od hladiny. Úchvatné struktury plné ryb, sasanek a jiných vodních živočichů, tak jak to znám z dokumentů. Paráda. Nevím kam dřív koukat, když v tom se polekám. Pár centimetrů pod pravou rukou mě ladně podplouvá velká mořská želva (kareta?). Přestanu se bát a ona se evidentně nebojí mě. Plaveme si spolu takových 10 minut všude po okolí. Když se vynořím, abych zkontroloval, zda nejsem moc daleko a zase ponořím zpět, už je pryč. Plav si krásko a díky moc!!
Tak teď si došnorchluji na ostrůvek. Jemný bílý písek s popraškem vápenných skořápek korálů rozmělněných na prach. Slunce pálí a tak se po malém odpočinku vydávám zpět do vln a nad korály dopluji až k lodi. Jak mám pocit, že mi něco jde a po zážitku s želvákem jsem plný euforie, svlékám protimedůzový neoprén a na frajera si užívám poslední půlhodinku na velkým bariérovým, než mě a zbylé 2 nadšence pokřikem z lodi vytrhávají z extáze a ženou zpět na palubu. Všichni uvolněni a nabiti poleháváme různě po lodi, napínáme plachty a odplouváme z této vzácné oblasti. Já si lehám čirou náhodou vedle česky mluvící rodinky. Prohazujeme pár vět a pak už jen relaxuji a čekám na přístav, kde se doúčtuje a banda se rozpouští. Já dojdu na hostel už za tmy a nechávám dnešek jen tak uzrát. Balím věci na zítřejší odjezd, bookuji airport shuttle, dojídám kanagaroo párky (snad jim po 3 dnech nic není) a dopisuji zápisky. 21:27 právě, dám bazén, sprchu a po desátej ulehnu. Ou jé. Dneska jsem maximálně happy.

24/3/2015
Poslední ráno se budím už v prázdném pokoji. Protáhnu se, vylulám a jdu se nasnídat. V 9 se vracím do pokoje a dobaluji. Před 10 se na hostelu odhlašuji a pár minut na to troubí řidič s odvozem na letiště. Vystojím si hodinovou frontu ucpanou US cestovatelským klubem seniorů (uff, je jich asi 50 a většina v triku I Love Cairns :-D ) a těsně po poledni vzlétáme na cestu do posledního města, které v AU uvidím. V 17:00 jsme v Melbourne.
Hned po vystoupení sedám na SkyBus – předem koupeného spoje letiště/centrum a zpět. Sem už se podle všeho dostavuje podzim, je sychravo, zataženo a větrno. Teplota mezi 15ti – 20ti stupni. Sem tam sprchne. To mi nebrání v absolvování dalšího pěšího okruhu městem (kolikátého už?). První bod je Queen Victoria market. Obrovská plocha s bohužel už zavřenými stánky. Strašná změť odpadků všude kolem se právě uklízí. Následuje Melbourne Goal (nejstarší věznice). Procházím přes Chinatown k parlamentu a kousek zpět k Federation Square. Zajímavě řešené náměstí, kde se právě velkoplošně promítá nějaký kriketový zápas. Pak se vydávám do takzvaných Lane art – uliček s graffity a streetovým uměním. Nabírám sílu meníčkem v Hungry Jackovi a po 19 přebíhám řeku k nejvyšší budově v Melbourne.

Tou je Eureka Tower 88. Má hádejte kolik podlaží. Osmička je pro mě magické číslo (jak možná někteří vědí bo si všimli) a na ceduli zběžně zahlédnu Entry 12$. Mám posledních 15 a věž v Sydney jsem nestihl, tak je rozhodnuto, půjdu na vyhlídku teď. Ovšem, jak se při placení dozvídám, je cena na západ slunce 19,50. Já prostě víc než patnáct nemám. Výběrčí se slituje a dává mi to za celý obsah mé peněženky. Expres výtah do 88. podlaží jede s prasknutím bubínků asi 15 vteřin, yeah. Obcházím prosklené poslední patro kolem dokola. I přes závrať a můj částečný strach z výšek se odhodlám do části Skydeck, kde stojíte je na proskleném výběžku střechy, jen s pletivem po stranách, větrem ve vlasech a s městem hluboko pod vámi. Zvláštní pocit. Počkám, až se setmí, dám poslední kolečko a výtahem sletím na zem. V půl 9 chytám bus zpět na letiště a po dlouhých frontách u odbavení, u scanerů a hlavně u místa, kde oficiálně opouštíte australské území se před desátou dostávám ke gatu 8, kde za hodinu a půl opustím zemi i fakticky. Po neuvěřitelných 14ti hodinách nočního letu, který jsem díkybohu z většiny prospal nebo pročuměl na stevardku (nehorázně přitažlivou Arabku - pánové tohle byla exotika), přistáváme v 7 ráno SAE času. Z letiště je obrovské staveniště a tak celé ty 2 hodiny na přestup jsou tak akorát dostat se z terminálu na terminál, promačkat se davem na nejrůznějších místech, dát si cigu ve smoke cube a nastoupit do letadla. Sedím zase u okýnka (aniž bych si o něj kdy žádal - podle mě toto místo přidělují samocestovatelům automaticky. Já jsem rád, výhled a více prostoru.)

25/3/2015

Je tedy středa 25.3. Let z Abu Dhabi do Mnichova v pořádku (pozn. při přepisu se dozvídám, že ten samý den hapalo letadlo do Německa, ovšem z druhého směru – no teda). Po 13.hodině vylejzám na klidné Mnichovské letiště, počkal jsem si na bagáž a vydal jsem se na metro do centra. Platím 10,80 euráčů. To je taky celkem hodně. Dost na to, že to jede jednou za čas a nic komfortního vás nečeká. Potvrzuje se i tady, že pražské hromadná doprava je opravdu jedna z nejpromakanějších na světě. Navíc za přijatelnou cenu. V 15:00 vystoupím z vlaku na Hackerbrucke – vlakovém a autobusovém nádraží. Jdu si dát kebab a koupit nějaké občerstvení do Lidlu. Mám přes hodinu čas, než přijede můj poschoďák, kterým pojedu domů, do Prahy, do pr.. to je zima. Zabavuji se v čekárně internetem, hned jak ho složitě rozběhnu. Totiž připojit se na wifi není jen tak, heslo je vám zaslané emailem. Jak se asi mám kurva přihlásit na email, když nemám wifi??!! :-D Tohle může vymyslet jen Němec. Mimochodem po asiatech, u kterých mám podezření, že s foťákama v ruce jen maskují pravý důvod - to že si vlastně jezdí do světa vybírat města, která následně obsadí, byli němci asi nejpočetnější národ turistů v Austrálii. Mladí jako cestující na neomezené WHS do AU i NZ a staří na dovolence. Nebál bych se tedy nyní tak vyhroceného tématu přílivu ze zemí islámských. Bál bych se spíš okupace ze strany Asie nebo druhý pokus o říši ze strany němčourů. Ta jejich řeč a povaha mi vadila už dost ten týden u protinožců, teď je musím ještě tu hodinu přežít tady. No abych se posunul. Nakonec se tedy úspěšně přihlašuji na nějakou jinou wifi, odhlašuji odběry na instagramu u míst, která jsem navštívil (ať mě nechytne žal, že už jsem pryč) a po dlouhé době sjíždím facebook.Nic podstatného se asi nestalo. V 5 nalejzám do autobusu, dočtu knížku a v 10 bych měl být v Praze. A jsem. Vystupuji na hlaváku. 5°C, oblékám mikinu a jdu na metro. Po jedenácté se raduji, že auto je tam kde má být a byt není vykraden. Shazuji bagáž a oblečení, dávám dlouuuhou teplou sprchu a lezu do své postele. Oběma se nám moc stýskalo. Zítra před osmou musím vstát a začít zase normálně fungovat (na rozdíl od propisky, která právě uprostřed slova fungovat přestala. To si nedělám srandu!!:-)) Zítra ráno si převezmu zpět obchod a pustím se do práce. O víkendu bych chtěl stihnout vybalit, vyprat, oholit, ostříhat, přerovnat, protřídit a promazat tu hromadu fotek a videí, a když se zadaří, tak přepsat tuhle esej do digitální podoby na web (jo, tento web) a kapitolu Austrálie 2015 zhodnotit a definitivně uzavřít. Konec hlášení.

Závěrem

Zbývá zhodnotit, popsat a sesumírovat tuhle cestu za poznáním do rudé země.

Začnu čísly:
Absolvoval jsem celkem 9 letů, celkem přes 40800 km a 53 hodin ve vzduchu. Autobusem, vlakem, minibusem, taxíkem apod. jsem najezdil přes 850 km. Na člunech,loďkách,lodích a trajektech strávil celkem přes 10 hodin. A pěšky jsem ušel přes 245 km (průměrně přes 15km za den!). Navštívil jsem (na půl dne a více) 8 měst v 6ti státech a čtyřikrát jsem přeřizoval hodinky cestou tam, 3krát cestou zpátky.

Ztráty a nálezy:
Z výletu si odvážím kromě vzpomínek, zážitků, fotek a suvenýrů především hromadu zkušeností a čistou hlavu. Zkušenosti hlavně v tom dokázat se o sebe postarat úplně sám za jakýchkoliv podmínek a okolností. Sám jsem chtěl jet sám. Po všech těch užvaněncích na shopu, pracovních telefonátech, tlachání večer s přáteli nebo remcání z televize, jsem tu byl nejšťastnější při uvědomění, že jsem teď jen sám se sebou. Ano, občas mi chyběl někdo do party. S partnerkou by tahle „dovolená“ měla svojí hodnotu do budoucího vztahu a nechyběla by halda společných zážitků a vzpomínek na celý život. S kamarádem nebo v partě by to bylo někdy o něco veselejší a bylo by s kým se hlasitě zasmát, zapařit nebo se jen vyfotit. Na druhou stranu by mě to určitě stálo víc peněz a přivezl bych si právě méně těch zkušeností, pro které jsem jel. Kromě pár zpráv na messengeru a whatsappu a denním reportu na instagramu (slíbil jsem fotku denně) jsem prakticky s nikým nekomunikoval a nebyl v online kontaktu. Hlavu jsem si tedy vyčistil, ale těch emailů bude, že se poseru.

Zkušenosti také z angličtiny. Nikdy jsem tento jazyk na škole nestudoval. Já ze sudet s německým příjmením a tatínkem pracujícím v SRN jsem měl na základce němčinu povinně. A na střední jsem jako druhej jazyk, v rámci punku, zvolil francouzštinu :-) A upřímně se mi angličtina trochu příčí, přijde mi taková „nafoukaná“, ale bez ní to vážně už dneska nejde. Takže to, co jsem do teď uměl, jsem pochytil tak různě v zaměstnáních, na ulici, u filmů atp. V Austrálii jsem speakovat musel a docela se mi postupem dařilo víc a víc. Jednu noc ke konci se mi dokonce zdál sen, v jehož části, co si pamatuji, probíhala konverzace v engliš. Češtinu jsem za ty 3 týdny slyšel 3krát a po každé v jiném městě. V Sydney jsme spolu se Stanleym samozřejmě mluvili česky celý den. V Brisbane česky telefonující paní s kočárkem. A pak na lodi na Reefu ta česká rodinka, jež jsme si popřáli dobrý den a prohodili pár vět. Toť vše, takže v tomhle ohledu mi to taky přidalo.
 

No a ty ztráty:
Samozřejmě to celé stálo nějaké ty papírové platidla, ale do rozpočtu jsem se nakonec i přes pár nečekaných výdajů vešel. A rezerva je pro to, aby se čerpala, že jo? Navíc u cestovky by mě to stálo minimálně dvakrát tolik. Extra jsem si připlatil za nějaké ty fotky a dárečky. Dost mě stály 4 krabky cigaret (přes 1.200,-). Bohužel na ty ještě takovou vůli nemám, ačkoliv jsem kouření oproti Čr omezil tak na polovinu. Někdy jen 3 cíga denně. Někdy klasických 15. Ušetřil jsem na jídle. Hodně jsem využil snídaní a pak jídel v ceně tour nebo levnější, menších nebo žádných. Na opravdový oběd nebo večeři jsem si vlastně zašel jen párkrát. 4 týdenní půst před cestou se vyplatil :-) Ušetřil jsem na pití. Pil jsem převážně z veřejných pítek a vodu z kohoutku. Je dobrá a zdravá. Za cocacolu a jiné bych tam nechal minimálně o trojku víc. Ušetřil jsem na dopravě. Kromě letenek a transferů z letišť a na letiště jsem v podstatě využíval především pěškobus. Alespoň jsem něco natrénoval na květnový pražský maraton. Ušetřil jsem na ubytku. Hostel není žádný přepych, ale pro to moje přespání to stačilo. Prachy vem čert. Dál mě to stálo tílko Oneil, které se asi někomu líbilo na pokoji v Bunku v Brisbane, sportovní láhev na pití, tu jsem nechal na nějakém přeletu, batoh Czech Run dosloužil a roztrhal se (snad si vyběhám novej) a kartáček a šampon, jež jsem nechal v Cairns v rámci úspory místa.

Moje nej:
Nejdelší let.14:02 hodin a 12006km Melb – Abu.
Nejdelší počet km pěšky za den.První den v Syd přes 36km.

Navštívená nej:
Sydneyská opera a Harbour Bridge- nejfotografovanější panorama na světě.
Fishmarket v Sydney – největší rybí trh na jižní polokouli.
Cadman cottage – nejstarší dům v Austrálii.
The Gap – nejvýchodnější bod Austrálie.
V Blue Mountains – nejstrměšjí železnice na světě.
Lone Pine – největší park pro endemickou faunu na světě.
Moreton island – druhý největší písečný ostrov na světě.
Národní park Daintree – nejstarší pralesní porost na světě.
Great Barrier Reef – největší korálový útes na světě a zároveň jeden ze dvou živými organismy vytvořených objektů viditelných z vesmíru (tím druhým je čínská zeď - vytvořená člověkem)

 

Jednotlivá hodnocení:
Nejlepší dny, města nebo zážitky je těžké vybírat. Každý byl a je trochu jiný a každý měl a má něco do sebe, ale pokusím se. Nejlepší den v Sydney asi den druhý, kdy už pálilo slunce a projezdil jsem trajektem 2 skvělé části města a večer zakončil pivkama a žebrama s kámošem australanem. Nejlepší den v Brisbane nevyberu. Tam bylo super všechno, večerní přílet a okouzlení městem. Druhý den v Lone Pine se zvířátky a třetí den na ostrově poblíž. Všechno paráda. Nejlepší den v Cairns a zároveň nejlepší jednodenní výlet byl nejspíš výlet na Reef.

Sydney je velice kosmopolitní město. Centrum plné ruchu a byznysu a okolní části i klidné plné přírody a pláží a uvolněné atmosféry. Život i kultura tu tryská všemi směry. Překvapilo mě spoustu irských pubů a drahota.

Brisbane je nádherné a udržované město. Můj pocit z něj je asi nejlepší ze všech 3, které jsem v AU více poznal. Možná i proto, že je to prý „neslunečnější město světa“ (až přes 300 slunečných dnů v roce). Bohužel ale nemá svojí přírodní pláž.

Cairns je hodně turistická lokalita bez mrakodrapů s neustále se rozšiřující aglomerací. Hodně krámů se suvenýry, půjčovny aut, uvolněnější noční život, na každém rohu tour kancelář. Právě z Cairns se dá podniknout řada výletů do pralesa, na ostrovy, na útes nebo do vnitrozemí. Město stvořené pro backpackery a hipíky.

Dost se mi po celou dobu nabízelo srovnání SYD-BRS-CNS jako Praha-Plzeň-Domažlice. Opravdu tak v konečném důsledku oproti sobě tyhle města působí. V australském měřítku je ale nutné počet obyvatel násobit 10ti :-)

Celkové hodnocení:
Austrálie mě i přes očekávání hodně překvapila a uchvátila. Většina dní, míst a zážitků byla jen těžko překonatelná a výjimečná. Počasí mi také většinou přálo, mohlo to taky klidně dopadnout s ním i dost jinak. Měl jsem víceméně štěstí na lety, na lidi, na výběr hostelů. Austrálie je drahá země. Nic nejde pod jeden dolar. Možná tak sirky za dolar, tak jako u nás za 1 korunu. Položky nad 2 dolary jsou většinou tak dvojnásobně dražší než v Čr. Bageta za 5 (=100,-); lístek na bus za 3(=60) atd. Na druhou stranu je tu spousta věcí zadarmo – voda na každém rohu, wifi po městě (i když třeba s denním časovým limitem), free bus v centrech měst, nabíjení telefonů, veřejné toalety, grily atp. Lidi jsou většinou hrozně v pohodě, vstřícní, usměvaví a happy. I řidič autobusu vám může zpříjemnit den a jeho práce ho baví a nedělá jí z povinnosti. Kolikrát vám může připadat šťastnější než manažýrek v saku, co mu právě přebíhá cestu z kanclu do jiného kanclu. Všichni si za všechno děkují. A všechno je tu No Worries. O přírodě, fauně a floře snad ani nemá smysl se rozepisovat. Můj zatím strop. A to už může překonat snad tak jen Madagaskar nebo Masai Mara a to ještě možná. Dá se tu zažít prostě hodně srandy a hodně věcí v různém prostředí. Můžu to jen a jen doporučit.

Závěrem tedy ještě jen poděkování všem, co na mě počkali a všem, co se na cestě podíleli. Ať už materiálně (Aleš dík za krosnu, Havlíčkojc dík za kameru, Pepek dík za zprostředkování GoPro, Richard dík za brýle a odvoz...) nebo duchovně (rodině,přátelům,kolegům). Díky za podporu.

Good Day, Mate !

Fotogalerie prozatím na fb

Sydney,Brisbane,Cairns,Melbourne,Dublin / Australia – Zima 2015

Pro pořádek přikládám a zálohuji i některé videa z cest.
Omluvte jejich kvalitu a možná nedostatečnou obsažnost, přeci jen jsem v tomhle směru amatér :-)

Moje videa:
Sandboarding na Moreton Islandu (GoPro) 

Šnorchlování na Velkém bariérovém (GoPro) 

Austrálie 2015 sestřih (GoPro) Austrálie

Austrálie 2015 (sestřih z telefonu)

Videa inspirativní v cz/en z TV nebo Youtube:
Cestománie Východ a Jih , Sydney , Austrálie a Austrálie 4K!
 


Kontakt

Da Way

Pro různé info, pomoc s organizací cesty nebo zapůjčení map a průvodců jsem k dispozici.

instagram : davidoslav


Anketa

Tak co, je to zajímavé?

Ano (67)
86%

Ne (0)
0%

Nevím, nemám čas číst kdejakou ptákovinu (11)
14%

Celkový počet hlasů: 78


Novinky

16.07.2015 13:48

Nový web !!!

Tyto stránky jsou přesměrovány na dokonalejší a kompletně doplněnou verzi webu na stránce: http://daweb.one/ !! Těch několik desítek hodin práce, myslím stálo za to. Veškeré nové příspěvky a aktualizace se budou odehrávat už jen tam. Na této stránce už se nebude dít nic a po čase bude zrušena definitivně. Tak ať se Vám nový web líbí !

Celý článek

—————

01.06.2015 12:41

YouTube

Při příležitosti tvorby webu před dvěmi měsíci jsem oživil i svůj starý YouTube channel a postupně nahrál pár videí z cest.  Kvalita a obsah je minimálně diskutabilní, ale opět "slouží to především mým vzpomínnkám" . Videa která budou vznikat do budoucnu budou určitě lépe točená i profesinálněji sestříhaná. 2 měsíce YouTube kanálu DaWay :  8- počet videí, 88 - zhlédnutí u nejsledovanějšího videa Sandboarding z Moreton Islandu, 333 - zhlédnutí komplet ! Na YT budu dále nahrávat i jiná videa, které se týkají budované vylepšené verze webu. Konečně se ke mě dostalo i pár videí, které jsem ztratil poruchou harddisku. Těším se, těšte se, těšme se ! :-)

Celý článek

—————

20.05.2015 11:17

100 !

Dnešním dnem web eviduje první oficiální stovku navštívení od přidání počítadla. Další stovku odhaduji na dobu "před počítadlem". Myslím, že je to bez jakékoli podpory stran inzerce či sdílení, docela slušná návštěvnost. Vyšším počtům brání zapůjčená doména a - ruku na srdce - i nevzhlednost současné úpravy webu. Nicméně na lepší úrovni úpravy, vlastní doméně a celkové přehlednosti stránek se již pracuje. Tento web je nyní již zaplněn cestopisy hlavními. Další menší cestopisy i jiné kategorie budou zveřejněny až na webu novém. Momentálně je hotová šablona, nový úvod, nástřel menu a vizualizace. Pracuji na " USA 2016", což bude přípravný podklad pro další cestu. Zbývá doplnit ostatní sekce a přenést web na level 2. Za 2 měsíce to snad stihnu. Díky za návštěvy a reakce !

Celý článek

—————

27.04.2015 14:50

První měsíc webu

30.4. to bude 1 měsíc od vzniku mého webu. Od prvního článku "Austrálie 2015" přibylo i několik jiných cest, videí, fotek atd. Byl mírně upraven obsah a z poloviny prošel korekcí i pravopis. Již moje stránky navštívilo několik desítek lidí, ale přesný počet nejsem schopen mapovat. Přidal jsem tedy počítadlo a jedeme od 0. Eviduji i několik reakcí na vzhled či obsažnost mého webu. Vím, kde má své chyby a hodlám na nich zapracovat. Rád bych přidal poslední 2 větší cestopisy z jižního pobřeží Evropy a Holandska a pár krátkých textů o výletech několikadenních, než se pokusím, hlavně s designem, něco provést. Slibuji (hlavně sobě), že maximálně do 10.8.2015 (tedy mých třicátin) bude web lepší ! Děkuji za návštěvy a za reakce kritické i pochvalné. David

Celý článek

—————

08.04.2015 08:08

Kodex

1) Tento web je tvořen bezúplatně a ve volném čase. Při jeho vzniku se mu snažím věnovat, alespoň hodinu denně. Baví mě to a nemám s tím zatím sebemenší problém. 2) Je psán "tak jak mi zobák narost" a nejspíš s množstvím pravopisných chyb a s absencí slohové úpravy. Případné upozornění, na do očí bijící hrubky nebo návrh korekce slohové skladby a podobně, uvítám na svém emailu. 3) Web slouží jako moje virtuální paměť, záloha informací a obrazového materiálu. V tomto duchu je také tvořen a leckde se na něm setkáte se subjektivním hodnocením či mým osobním postojem. 4) Jakékoliv kopírování obsahu je povoleno. Budu jen rád, pokud z webu někdo načerpá užitečné informace nebo inspiraci. Tak jako já čerpám jinde. 

Celý článek

—————